„Vycházím z představy, že každý má svého anděla. Nechci však tohoto anděla přesněji popisovat. Každá řeč o andělech vyžaduje prostor fantazie a kreativity. Je k tomu potřeba obrazů...“ Slova německého benediktina Anselma Grüna a nezapomenutelné osobní setkání s ním byly posledními a „spouštěcími“ podněty k přípravě této knížky.
„Vycházím z představy, že každý má svého anděla. Nechci však tohoto anděla přesněji popisovat. Každá řeč o andělech vyžaduje prostor fantazie a kreativity. Je k tomu potřeba obrazů...“ Slova německého benediktina Anselma Grüna a nezapomenutelné osobní setkání s ním byly posledními a „spouštěcími“ podněty k přípravě této knížky. Malá inventura andělských motivů v obrazech, kresbách a vitrajích, které vznikly v mém ateliéru během posledních asi patnácti let, poskytla obrazový materiál. Východiskem jsou tedy obrazy, provázené krátkými texty vypovídajícími o andělech jazykem biblickým, slovy starých teologů, ale i současných filosofů a psychologů. Základ tvoří starozákonní texty a události zachycené v evangeliích. Jindy se citáty dotýkají obrazů v obecnějších souvislostech; filosofické a psychologické výpovědi pojem anděla rozšiřují a uvádějí do nových souvislostí.//Z rozsahu a pojetí knihy je jasné, že si nečiní nárok být vyčerpávající andělskou ikonografií, ani systematickou angelologií. Jejím smyslem je především řeč obrazů – a řeč obrazná. Taková, která ukáže, že prostorem andělské přítomnosti a polem jejich působnosti nejsou jen lidskou rukou zbudované svatyně nebo scholastické disputace o andělech na špičce jehly, ale i rozlehlé krajiny, včetně těch, které zůstávají ukryty v nás.//Podle prastaré tradice andělé vždy unikají našemu poznání a jejich podoba se stále proměňuje. Martin Buber píše, že „anděla poznáme teprve poté, co kolem nás prošel“. Každá snaha o zachycení jeho tváře, nebo i dráhy letu, je proto jen dílčím a subjektivním pokusem. Vyplývá to i z jeho nejtěsnější blízkosti Duchu, který jediný „vane, kudy chce“.
Nahlásit
