autentická zpráva o klíčových událostech a rozhodnutích v osudovém procesu osvobození se našich národů z poroby jak totalitního komunistického režimu, tak z okupace vojsky Varšavské smlouvy. Jde o osobní svědectví o událostech, osobách a klíčových okamžicích našich novodobých dějin, osobní svědectví jedné z nejklíčovějších osobností sametové revoluce, osobnosti, která fakticky zůstala skromně a pokorně v úzadí, bez zisku osobní politické popularity, osobnosti, která svou poctivostí a zájmem o spravedlnost a prosperitu českého státu a lidí v něm žijících může ještě díky své vysoké schopnosti být účinně aktivní i dnes, sehrát další klíčovou roli v krizích současné české společnosti.
Za jediný drobný nedostatek považuji to, že v popisu prvých hektických dní sametové revoluce, tedy dnů poslední dekády listopadu 1989 nedostatečně Michael Kocáb začlenil, čili vlastně dostatečně nezdůraznil obrovský význam katolické veřejnosti představované a reprezentované Františkem kardinálem Tomáškem, jehož provolání ke všemu lidu Československa z 21. 11. 1989 spustilo lavinový průlom obrovské vlny podpory katolíků z celé země Občanskému fóru za situace ještě stále tvrdého informačního embarga ze strany tehdejších totalitních médií. Bez této masové podpory, kterou kardinál svou osobní autoritou otevřel a vzbudil, by nebyly hlavní síly revoluce zdaleka tak silné.
Stejně tak mohl Michael Kocáb přičlenit ve stručné stati o Karlu Gottovi, jehož přednosti lidsky zcela osobitým a skutečně autentickým a tedy nezopakovatelným způsobem vyzdvihl, i skutečnost, že svým otevřeným dopisem premiérovi již 20. listopadu 1989 vlastně jako jediný jedinec žádal premiéra o to, aby zabránil dalším masakrům. To byla 20. 11. 1989 skutečně až hrdinská odvaha, odvaha, která je dnes hluboce opomíjená.
Drobné ani ne tak zápory, jako spíše úplně přirozené nedostatky, které jsem nastínil, jsou ničím oproti obrovskému přínosu tohoto svědeckého dokumentárního díla Michaela Kocába, který dílo pro objektivní historické vnímání oněch událostí pro nás má a přináší. Hluboký dík. Nikdy nebudeme schopni býtr Michaelu Kocábovi a lidem kolem něj dostatečně vděčni nejen za tento dokument, ale především za jeho neopominutelný osobní podíl (společně s Václavem Havlem, Václavem Malým, Petrem Pithartem, Michalem Horáčkem ....) na předevsím převratu samotném a současně za to, že jeho průběh byl po 17. listopadu 1989 již skutečně bez prolití krve. Pane Kocáb, nesmírný dík.