Čeština, počet stran 672, rok vydání 2017, pevná / vázaná"Přistupuji k dílu, jaké nikdy nemělo příkladu a vůbec nenajde napodobitele. Chci ukázat lidem mně podobným jednoho člověka v jeho pravé povaze; a tím člověkem budu já.
"Přistupuji k dílu, jaké nikdy nemělo příkladu a vůbec nenajde napodobitele. Chci ukázat lidem mně podobným jednoho člověka v jeho pravé povaze; a tím člověkem budu já. Jen já."
Těmito slovy uvozuje francouzský filozof a spisovatel Jean-Jacques Rousseau (1712 až 1778) svá slavná Vyznání, která představují mezník v dějinách literatury, a třebaže vznikla před více než dvěma sty padesáti lety, dodnes nepřestávají fascinovat čtenáře na celém světě. V této knize, považované za počátek autobiografického žánru ve vlastním slova smyslu, autor vypráví román svého života. Evokuje vzpomínky na dětství a mládí, líčí životní zápasy, polemiky, zpytuje svůj citový život, přičemž se nevyhýbá ani intimním, ba choulostivým tématům a nelichotivým okolnostem svého života. Jeho záměrem nebylo popisovat vnější události, nýbrž napsat "dějiny své duše" - autor si předsevzal "seznámit přesně čtenáře s tím, jak ve všech situacích mého života vypadalo moje nitro".
Rousseau byl prvním moderním evropským autorem nové doby, jenž prolomil hranici mezi literaturou a osobním životem a sám se učinil předmětem knihy. Ve své autobiografii vyjadřuje přesvědčení o významu individuální existence, která je natolik cenná, že se může stát předmětem literatury. Název knihy viditelně odkazuje k Vyznání Augustinovu - zatímco však Augustinus svůj život popisuje jen jako exemplární cestu k Bohu, pro Rousseaua je hlavním tématem knihy otevřené líčení vlastního života a nelítostné zúčtování s ním: ve středu pozornosti je tedy subjekt autora, jenž si stále klade dvě základní otázky: Kdo jsem? Co znamená říkat pravdu?
Rousseauova vzpomínková rekonstrukce (nikoli nepodobná tomu, co později rozvinul Marcel Proust ve svém Hledání ztraceného času), ačkoli je rozvíjena v převážně chronologickém sledu, je tak vybudována nikoli na logice vnějších dějů, ale na vnitřní logice citů. Vyznání nejsou paměťmi ve smyslu pouhého vyprávění o tom, co autor prožil, toto líčení nemá jen dokumentární funkci, nýbrž - řečeno slovy autora doslovu k českému vydání Josefa Fulky - se nese ve znamení snahy ani ne tak o znovunalezení, ale spíše o vynalezení vlastního já.
Po dlouhé, téměř čtyřicetileté odmlce se českým čtenářům dostává do rukou jedno z nejdůležitějších a zároveň nejpozoruhodnějších děl světové literatury.
Nové vydání je doplněno fundovaným doslovem Josef Fulky.
Nahlásit
