Převozníci duší - Kateřina Annínská (2025, brožovaná)

Kniha je čtivá. Sonda do relativně a navenek funkční rodiny. Selhání jednotlivých členů od psychopatické matky až po to stvoření, které si říká otec je naprosto fatální a těžko pochopitelné. U většiny čtenářů vyvolá silné emoce. A po četbě se hlavou honí spousta myšlenek. Hlavní postavě přeju hodně sil a štěstí. Boj ještě neskončil.

Literárně se nejedná o veledílo, ale příběh je silný. Občas probleskne a potěší autorčin smysl pro humor.

Reaguji na předchozí hodnocení, které psal asi někdo emocionálně prázdný nebo z rodiny spisovatelky. Sebelítost je na místě a naopak bych řekl, že je jí ještě málo. Mít takovou psychorodinu v čele s matkou psycholožkou, která nepozná, že je na tom její dítě špatně, zprzněné ve 14 letech sebepoškozuje se, no to je tedy silná káva. A role otce a sestry, ti by se měli též chytnout za nos. Ať bylo co bylo, v okamžiku kdy by byl můj blízký v psychině, neváhal bych ani vteřinu a podpořil ho jak nejvíc by to šlo. Já jako otec, rodič bych za dceru bojoval jako lev. Ale pán z příběhu už asi o své kouličky přišel. Musí to být chudák.... Kniha mi dala dost na to abych si víc vážil lidí kolem sebe. Toto je knížka ze života, žádá love story. Vnímám, že paní Kateřina je citlivá paní, která ryla ústy v zemi.Byla ponížená. Snaží v životě obstát, bojuje, snaží se a jde dál. A že se litovala, kdo to v životě občas nedělá? A tady je to naprosto na místě. Místy se mi líbila autorčina nadsázka a smysl pro černý humor. I popis některých postav mě bavil, byl ohromný. Moc vám fandím....

Mohla by být delší

Kniha je jazykově jednoduchá a čte se bez větší námahy

Text působí značně jednostranně a je založen téměř výhradně na subjektivních pocitech autorky.

Kniha se sice čte lehce, ale celkově působí poměrně tuctově. Autorka se noří do vlastních křivd a těžkých vzpomínek, avšak spíše než hlubokou literární výpověď nabízí proud velmi osobních nářků, který se brzy začne opakovat. Místy text působí značně rozporuplně – některé pasáže si odporují a vytvářejí dojem, že autorka vnímá realitu výhradně podle své momentální emoce, bez snahy o odstup či objektivnější sebereflexi. Výsledkem je spíš pocit, že se snaží být neustále středem pozornosti a budit obdiv či soucit, než že by čtenáři nabízela skutečně promyšlený či literárně hodnotný pohled. Celkově jde o průměrné čtení, které zaujme možná na chvíli, ale po dočtení nezanechá mnoho, co by stálo za delší úvahu.