Nezval: Básník a jeho syn - Krystyna Wanatowiczová (2024, pevná)

Dobře se čte

Teprve začal, ale velmi si mi líbí, jak je to napsaný a Nezvalův život zasazen do doby, kdy žil.

Dobré čtení.

Chtěl jsem se dozvědět něco o Nezvalovi, protože to byl bohem nadaný básník a názor na něj si člověk utváří většinou jen podle jeho básní. Očekával jsem odpověď na otázku, co bylo příčinou toho, že se nakonec dal do služeb represivního režimu. Odpověď tam je, i když skrytá v balastu: měl smysl pro spravedlnost, kterou projevoval tak, že byl podle svého vyjádření od mládí smyšlením komunistou (jak se v závěru letmo konstatuje) a v jádru to byl hodný člověk (soudě podle jeho vztahu k synovi). Člověk nemůže za to, že se narodí do doby, kdy se takový režim chopí moci.

Kdyby kniha byla vysázena menším typem písma s užším řádkováním a na jiném papíru, nemusel to být takový špalek a nemusela být tak drahá. Ale to byl zřejmě autorčin záměr. Mnohem horší je však to, že někdy člověk neví, o kom tak kniha je, jestli o Kopeckém nebo o Nezvalovi. Každý kdo se jen trochu zajímá o nedávnou historii (nebo si na ni ještě pamatuje) ví, jaký to byl zrůdný režim a nemusí mu to nějaký zprostředkovatel vysvětlovat. V případě autorky to byl navíc zprostředkovatel neinformovaný, o čemž svědčí např. konstatování, že "Rudá armáda osvobodila Prahu, která v té době už byla osvobozená". Autorka je nepochybně novinářkou poplatnou dnešní době spíše než nestranným historikem. Na závěr chci ještě poznamenat, že tím, že autorka cítila potřebu zveřejnit některé detaily (vulgarismy) z ryze soukromého života překročila hranice obecného vkusu, což se nedá omluvit nějakou nezřízenou touhou být precizním historikem.

Autorka vzala doslova mínění Jana Wericha, že by se o Nezvalovi daly napsat dvě tlusté knihy (viz motto na vnitřní straně desek). Výsledek není kniha, je to cihla.