Never, Neverland - Annihilator

super vydavateľstvo a super hudba

Klasika,spokojenost

ANNIHILATOR - Never, Neverland 1990 cd remaster 1998 Všichni skalní fandové nebo pravověrní thrasheři se o prvních třech albech Annihilator zmiňují doslova v superlativech, s tím že to co se dělo později je jen slabí odvar minulosti. Já byl původně k těmhle tvrzením dost skeptický obzvláště po té co jsem slyšel trojici tehdy novodobích pecek Carnival Diablos (2001), Waking the Fury (2002), All for You (2004). O něco později mi to vrtalo hlavou víc a víc až jsem jim dal všem za pravdu. Nejoceňovanější je právě dvojka Never, Neverland, kde Annihilator ještě nejsou jen Jeff Watters s doprovodným bandem, i přes jeho velmi časté střídání sestav. Album v sobě spojuje jedovatost ranných Kreator s až uhrančivou melodikou a skvělým vokálem Coburna Pharra. Jako obvykle si anihilátoři ujíždí na hororové tématice, většinou z vlastní zahrádky nebo novinových ústřižků. Muzika je drtivá plná pro thrash, klasických zvratů okořeněných kontrasty, strhujícími vyhrávkami s aranžemi. Některé písně působí zlověstněji jiné mají doslova duši 80-tkových hororů a veškerý děj je dokonale hudebně stvárněn. Pharr zpívá frázuje a jeho zbarvení hlasu se k muzice skvěle hodí. I když po letech se může zdát, že nahrávka zavání těžkým retrem, není tomu úplně tak, samozřejmě zub času se do nahrávky zakousnul obzvláště ve vyřvávačkové Stonewall s lehkým odérem 80-tkových Anhtrax v refrénu. Tenhle pocit vyvrací velmi barvité vyhrávky typické jen pro Annihilator. Nejednou se tu odkročí až někam k progu převážně aranžemi, působícími jako z alb Devina Townsenda. Přičemž písničky jsou ve své gradaci až třísložkové, čili nečekaných zvratů je tu až až. I samotná vyřvávačková Stonewall se v průběhu několikrát změní až z toho ve finále vyjde ne tak úplně přímočarý song jakým se zdá být. Největšími hitovkami alba jsou hned úvodní dva songy: The Fun Palace je úsečně/zlověstná s téměř šeptaným refrénem, který se vám skoro okažitě dostane pod kůži. Naopak druhá Road To Ruin je přímočará thrashovka klasičtějšího střihu. Po té už se na posluchače valí kompozičně složitější kousky jako třeba titulní Never, Neverland. Ta se zdá být napřed baladou s různě se měnícími náladami od epiky až po brutalitu, jednoduše hororový příběh v 5-ti minutách. A právě díky svojí propracovanosti s plno kontrasty se právem Never, Neverland stal kulotvním albem žánru, který stojí za nejeden poslech. Za mě je tohle jedna z nejoriginálnějších desek žánru.