Zpívá svůj sedmikráskový protestsong. Diktatuře proletariátu pod okny. Červenec roku 195* zalil i pražský oblouk Vltavy poblíž Stalinovy sochy vedrem, ale jednadvacetiletá Jana Honzlová si léto neužívá. Zbytek Státního souboru písní a tanců Sedmikrása, kde doteď zpívala světu o lepších zítřcích, se i s papaláši a tajnými odjel družit do Finska, zatímco ona tvrdne v kanclu a očekává průtrž mračen.
Informace o Honzlová - Zdena Salivarová (čte Denisa Barešová a Pavel Soukup) ke stažení
Popis
Zpívá svůj sedmikráskový protestsong. Diktatuře proletariátu pod okny. Červenec roku 195* zalil i pražský oblouk Vltavy poblíž Stalinovy sochy vedrem, ale jednadvacetiletá Jana Honzlová si léto neužívá. Zbytek Státního souboru písní a tanců Sedmikrása, kde doteď zpívala světu o lepších zítřcích, se i s papaláši a tajnými odjel družit do Finska, zatímco ona tvrdne v kanclu a očekává průtrž mračen. Tuší, že s ní takzvané lidově demokratické zřízení zúčtuje za prostořekost, s níž se stavěla k budování socialismu. Upřímnost se za onoho času nenosí, a kdo nedrží basu se soudruhy, jde proti nim a hůl se na něj vždycky najde – pokud včas nepodepíše. Zvlášť pokud jde o holku z rodiny vyvlastněného živnostníčka, jejíž kádrový profil nevylepšují ani živel uprchlý do zámoří, ani mukl z lágru, natož umlácená matka rodu, jehož zbytky kolikrát nemají co jíst. Dívka ze zchátralého pavlačového domu v Karlíně by mohla papalášům z ÚV vyprávět, co je to správně podvyživený proletář. Na vlastní kůži cítí, že ji osud nahnal v mizernou dobu na šílené místo, avšak múza Josefa Škvoreckého bravurně vylíčí její vůli zůstat sama sebou: bezmocnosti, udavačství i tragédii navzdory. Výjimečná výpověď o chorobné budovatelské křeči 50. let. Exulant Ferdinand Peroutka dílo označil za nejlepší český román napsaný po druhé světové válce. „Umět skrze řemeslo spisovatelství mluvit v tolika různých a protichůdných rovinách uvnitř každé postavy a mít tuto vrstevnatost v celé stavbě knihy – to znamená umět říct, co je to skutečnost života.“ – Alfréd Radok, 1973. „Honzlová je houževnaté, vzdorné a nepoddajné děvče – a především úplně normální, přirozené až k nevíře. Za nic na světě nechce mít něco společného s něčím nepřirozeným, násilnickým. (…) Jenže kostky už byly vrženy a zbývá jen čirá, konkrétní, přímo fenomenologická lidská bolest.“ – Svobodné slovo, 1990. „Obraz duchovní bídy, zřetelný v jednání většiny členů souboru, brutálního domovníka, ministerských úředníků aj., přerůstá ve svědectví o fungová
Nahlásit
5. října 2025
Zajimave, ctive, urcite doporucuju vsem genercim
čřtivě napsáno, bohužel, taková vyla realita.
