Deník tramvajačky - Karolina Hubková (2023, pevná)

Hezké ilustrace, je to krátké.

Paní nemá takový rozhled jako ostatní lidé, a tak se plácá ve svém rybníčku, kde rozhodně nešetří sebechválou (“Sluší mi to!”, “Dostala jsem dárečky!”, “Zase se mi to povedlo!”, atd.). Řídit tramvaj musí být zajímavé, a já si to koupil s tím, že se něco dozvím o té profesi, a ne o jedné ženě, která se nadřazuje svým kolegyním, protože jí sluší uniforma (ale to říká pouze ona!). Své kolegy z provozu, kteří skutečně pracují, shazuje, kdežto pana ředitele, co jí dohodil místo na tramvaji T3Coupé, toho má ráda. Nechtěl bych s ní pracovat. Je to celé kouskovité, dohromady to nedává moc smysl, začátek náhodně, konec náhodně. Neuspořádané, chaotické. Myslím, že to šlo udělat lépe, ale to by toho musel chopit úplně někdo jiný, nezahleděný do svého obrazu.

Kniha mi za ten čas věnovaný četbě nestála, o tramvajích se nic nedozvíte, o řidičích a řidičkách obecně taky ne, jen o jedné jediné, jejíž pohled je dost zkreslený, protože samu sebe vnímá lepší než ostatní.

Aspoň hezké ilustrace to má.

Autorka ze sebe dělá něco lepšího, protože jí sluší uniforma, je bývalá modelka, teď je hvězda, je slavná… Odmala chtěla být tramvajačkou nebo prezidentkou. Se základním vzděláním na ni holt zbyly ty tramvaje. Děsí mě, když popisuje, jak se během jízdy tramvají kochá Prahou s cestujícími - ty bláho, vždyť máš koukat na cestu a provoz! Autorka se snaží o používání květnatých vět, slov, ale kolikrát jsem se do toho úplně zamotala. Pro hec dočteno do konce, ale uf, odevzdáno v antikvariátu.

Dvě stě stran sebechvály, ale s hezkými obrázky.

Kniha je svižná, zábavná, napsaná s humorem. Impulsem ke koupi knihy byl rozhovor s autorkou v Nočním Mikrofóru na Českém rozhlase, cca před jedním nebo dvěma roky.